Historie
Šitbořice
Obec Šitbořice, nacházející se jihovýchodně od Brna, má bohatou historii sahající hluboko do minulosti. Archeologické nálezy dokládají osídlení území již v době neolitu a první písemné záznamy o obci sahají do středověku. Od prastarých dob byla obec důležitým sídlem a vinařskou obcí, což již tehdy podpořilo její hospodářský rozvoj. Tato kapitola je pouze stručným shrnutím nejdůležitějších historických událostí v dějinách obce. Zájemce o historii bych tímto rád odkázal na publikaci ŠITBOŘICE 1255–2005 vydanou kolektivem autorů v čele s Ing. Josefem Zelinkou v roce 2005, kde je celá historie obce poutavě a podrobně popsána, případně na další historické publikace, které na různá témata v průběhu let vydal p. František Franěk.
Název obce
Jméno vesnice na počátku znělo Ješutbořici a bylo odvozeno od osobního jména Ješutbor (jehož složkami jsou jěšutný - "marnivý, marný" a brati - "bojovat"). Místní jméno bylo zprvu označením obyvatel vsi a znamenalo "Ješutborovi lidé". Předložkový výraz v Ješutbořicích byl přehodnocen na ve Šutbořicích, čímž vznikl tvar Šutbořice, hlásková změna u > i po měkkých souhláskách je pravidelná.
Podoby jména v písemných pramenech: Sdeboric (1255), Schutwaricz (1317), Sutborzicz (1368), Jessdeborsicz (1373), v Šitbořicích (1412), Šidbořicích (1437), z Ssytboržicz (1480), Schittboržitz (1718), Schüttboržitz (1720), Schitboržitz (1751), Schidborzicensis (1763), Schuettboržitz a Ssittbořice (1846), Schüttborzitz a Šitbořice (1872), Šitbořice (1924).

Reliéf na zvonu z roku 1763 v kostele sv. Mikuláše
Nejstarší osídlení a archeologické nálezy
Historie Šitbořic je spjata s osídlením již od nejstarších dob. Archeologické výzkumy doložily stopy osídlení v lokalitách Padělky pod Strážkami, Staré Hory a Hradisko, kde byla objevena středověká tvrz. Kultura zvoncových pohárů a římské pohřebiště svědčí o kontinuitě osídlení od eneolitu až do středověku. Tato lokalita byla vhodná pro život díky vhodným přírodním podmínkám a dobrému výhledu na okolní krajinu. První písemná zmínka o Šitbořicích pochází z roku 1255. Obec tehdy měla již kostel a faru, jež patřily Rajhradskému klášteru. Jméno obce pravděpodobně pochází od vladyky Ješutbora, který měl sídlo na tvrzi Hradisko. Původní název Ješutbořice se postupně změnil na Jestbořice a následně na Šitbořice.
Středověk a rozvoj vinařství
Ve 14. století byla obec z velké časti osídlena německými osadníky, avšak koncem 15. století došlo k jejímu počeštění. Již v této době hrálo vinařství významnou roli v ekonomice obce. Vína ze Šitbořic byla vysoce ceněna a obec měla dokonce vlastní horenské právo regulující vinařské aktivity. Vinice se nacházely v lokalitách Stará Hora, Rozdíly a Torhety. Symboly vinařství jsou dodnes součástí obecní pečeti a vinařství tak zůstává jednou z klíčových charakteristik obce. Roku 1503 přešla obec do držení kláštera sv. Anny ve Starém Brně. Ten vlastnil Šitbořice až do roku 1793, kdy byly převedeny do majetku náboženského fondu po zrušení kláštera.

Obecní pečeť z roku 1547
Novověké změny
Při obléhání Brna švédskými vojsky roku 1645 byla vesnice i s kostelem vypálena. Roku 1824 koupili obec bratři Neuwallové, kteří modernizovali hospodářství klobouckého panství. Založili cukrovar, pivovar a lihovar, čímž podpořili ekonomický rozvoj oblasti. Neuwallové byli známí svou podnikavostí a jejich aktivity vedly k rozkvětu obce. Roku 1863 bylo panství kvůli zadlužení prodáno a následovalo období častého střídání majitelů, až nakonec obec přešla do rukou hraběnky Fuldové. V roce 1924 došlo k vyvlastnění majetku a velký statek v Šitbořicích byl rozparcelován mezi drobné držitele půdy. Tím skončila éra šlechtického držení.

První pohlednice obce z roku 1900
Historická pohlednice z let 1905-1906
Historická pohlednice z roku 1909 (těsně před zbořením původního kostela)
Historická pohlednice mezi lety 1913-1914 (po vysvěcení nového kostela)
Historická pohlednice z 30. let
První a druhá světová válka
Během první světové války odešlo na frontu přes 400 mužů ze Šitbořic, z nichž 55 padlo. Válka zasáhla do života obce a přinesla velké utrpení. Mnozí obyvatelé vstoupili do československých legií a podíleli se na vzniku nové republiky. Během druhé světové války byly Šitbořice součástí protektorátu Čechy a Morava. V roce 1945 zde proběhly intenzivní boje v rámci Bratislavsko-brněnské operace. Dělostřelecké ostřelování úplně zničilo 147 budov a zahynulo 15 obyvatel. Více než 100 vojáků Rudé armády při osvobozování položilo život. Místní obyvatelé si dodnes připomínají tuto tragickou kapitolu svých dějin. Mezi nejvýznamnější osobnosti této doby patřil Vilém Tocháček (1893–1941), mlynář, který za druhé světové války pomáhal obyvatelům poskytováním mouky navzdory přísným protektorátním zákazům. Tocháček byl gestapem zatčen a popraven.

Pomník padlých občanů Šitbořic v I. světové válce z roku 1927 u kostela sv. Mikuláše
Vilém Tocháček (1893–1941)
Šitbořice po frontě

Pohled do dvora z dnešní ulice Školní (pobořené mlaty bávalého panského dvora)
Pohled z ulice Brněnská směrem na ulici Nikolčická (na rohu vypálená bývalá Němečkova hospoda)

Pobořené domy občanů
Tank na ulici U Rybníčka
Odhalení pomníku padlých sovětských vojáků ve II. světové válce v roce 1946



Odhalení pomníku u kostela sv. Mikuláše
Rozvoj obce od druhé světové války po současnost
Rozvoj obce od 50. let 20. století do současnosti prošel řadou významných milníků, které výrazně proměnily
její podobu i kvalitu života obyvatel. Počátkem tohoto období došlo ke kolektivizaci zemědělství, což změnilo
charakter krajiny a hospodaření. V roce 1948 byla postavena Sokolovna, která se stala důležitým centrem sportovního a společenského dění.

Sokolovna po dostavbě v roce 1948
V dalších desetiletích docházelo k postupnému rozvoji infrastruktury. Velkým přínosem pro rodiny s dětmi bylo vybudování mateřské školy v roce 1972, která se dále rozšířila v roce 1980.

Slavnostní otevření mateřské školy v roce 1972
V oblasti školství pokračoval rozvoj výstavbou nové základní školy v roce 1984, čímž se dramaticky zlepšily podmínky pro vzdělávání a po roce 1990, s otevřením druhého stupně, již žáci nemuseli dojíždět na druhý stupeň do školy do Těšan a Nikolčic.

Stavba nové základní školy v roce 1984
Slavnostní otevření nové základní školy
V 90. letech obec prošla modernizací v mnoha směrech. Dokončení plynofikace na začátku dekády zlepšilo kvalitu vytápění a výrazně přispělo ke zlepšení kvality ovzduší v obci. Zhruba ve stejném období byla také vybudována kabelová televize a vodovod. Významným krokem bylo otevření zdravotního střediska a penzionu pro seniory, kde se doposud nachází ordinace praktického lékaře pro dospělé, dětského lékaře a zubaře, ale také čtyři pokoje pro seniory a prostory pošty. Další investice směřovaly k modernizaci budov a veřejných prostor. V polovině 90. let byla přestavěna bývalá uhelna kotelny základní školy na tělocvičnu, nad kterou byla následně postavena bytová nástavba. Obec se také v roce 1993 zapojila do Programu obnovy venkova, v jehož rámci došlo k realizaci řady oprav a rekonstrukcí, které zásadně proměnily vzhled vesnice. Namátkou můžeme zmínit opravu fasády staré školy, úpravu veřejných prostranství a zeleně, rekonstrukci budovy obecního úřadu a Orlovny, opravu hasičské zbrojnice a výstavbu nových komunikací. Díky tomuto programu se do obce podařilo dostat nemalé finanční prostředky.

Oprava fasády staré školy v roce 1994
Rekonstrukce hájenky v roce 1995
Obecní úřad před rekonstrukcí v roce 1996
Rekonstrukce obecního úřadu v roce 1996
Orlovna před rekonstrukcí v roce 2000
Orlovna během rekonstrukce v roce 2000
Na počátku 21. století pokračovala obec ve svém rozvoji. V letech 2002–2004 bylo vybudováno nové sportovní hřiště a sportovní areál, což podpořilo možnosti aktivního trávení volného času. V období 2003–2005 proběhlo odbahnění rybníka a byl vybudován nový bezpečnostní přeliv. Investičně i organizačně nejnáročnější akcí v té době bylo dokončení kanalizace a výstavba čistírny odpadních vod v roce 2005, takže v současné době jsou všechny nemovitosti v obci napojeny na jednotnou kanalizaci. Obec se také zaměřila na podporu individuální výstavby rodinných domů. První novou lokalitou, zasíťovanou v roce 2011, byla současná ulice Tocháčkova. V roce 2019 bylo dokončeno zasíťování v lokalitě Za Školou. Dále byl v roce 2015 postaven sběrný dvůr, čímž se zlepšily podmínky pro třídění odpadu, ve kterém je obec v současné době na špici a za něž získala v roce 2017 ocenění v soutěži E.ON Energy Globe. Modernizace obce pokračovala i v dalších letech. Kromě průběžných rekonstrukcí inženýrských sítí a komunikací po celé obci je důležité zmínit výstavbu nového vodovodního přivaděče. V roce 2018 byl vybudován vodovodní přivaděč od Těšan a obec byla napojena na Vírský oblastní vodovod, čímž se zvýšila bezpečnost dodávek pitné vody. Ve stejném roce proběhla oprava cesty na hřbitově a výstavba nové márnice. Jednou z největších investic v nedávné historii obce byla přístavba školy, která zahrnuje odborné učebny, družiny a novou třídu mateřské školy. Tento projekt byl dokončen v roce 2023 a přispěl k dalšímu zkvalitnění vzdělávacího zázemí v obci.
Cihelna
Datovat úplně přesně založení Šitbořické cihelny pravděpodobně není možné, protože dobrou zpracovatelnost místní hlíny objevili obyvatelé již velmi dávno. Hlína, která je těžena v Šitbořicích, nepotřebuje žádné příměsi dalších surovin a produkuje z dnešního hlediska velmi tvrdé, ideálně nasákavé a tím také dlouhodobě odolné, neerodující cihly. Před první světovou válkou se ze šitbořické hlíny vyráběly cihly podle, v tehdejší době, tradičních postupů, tj. tvarováním v různých dřevěných formách ve směsi s přírodním materiálem, zejména se slámou, a většinou bez výpalu. Později se začaly cihly také vypalovat s pomocí nejrůznějších, z dnešního hlediska improvizovaných, vypalovacích systémů. Moderní technologické vybavení cihelny, umístěné ve svahu jihovýchodního okraje Šitbořic, se začalo stavět po vzniku samostatné Československé republiky. Nejprve byla postavena kruhová pec i s příslušným zpracovatelským a těžebním zařízením. Ještě před druhou světovou válkou byla dobudována cihelna s kompletním strojním a technologickým vybavením pro výrobu klasických pálených cihel. V době druhé světové války byla výroba cihel zastavena a technologie zakonzervována. Provoz mohl být znovu zahájen až po skončení války. Po roce 1948 byla cihelna znárodněna a výroba jela se stávajícím vybavení až do devadesátého roku. V rámci restitucí byla cihelna vrácena původním majitelům s technickým vybavením, které pochází z padesátých let, a se stále funkční kruhovou pecí. Není náhoda, že ve vinařském kraji to byly odedávna vysoce ceněné kvalitní cihly, z nichž byla postavena podstatná část místních budov. A samozřejmě nejen budov. I dnes totiž patří k hlavním odběratelům stavitelé vinných sklípků, kde tyto cihly fungují jako součást vinařské technologie už více než století.

Historická fotografie cihelny
Hradisko
Uprostřed obce je nevysoký kopec zvaný Hradisko. Tento název je prastarý. Ve 13. století vznikla na vrchu Hradisko tvrz, vlastněná pány z Deblína a Lomnice, od roku 1368 pány z Dambořic. Zanikla zřejmě kolem roku 1460 za česko-uherských válek. Jsou zde rozrušené části násypů a střední kopeček. Rozloha místa je malá, takže tam mohla být nějaká strážní věž. Svým tvarem upomíná keltské kruhové opevnění. Jak je psáno v knize J. Filipa - Keltové ve střední Evropě, nějaké keltské památky se zde opravdu našly. Lidé bydlící v okolí Hradiska nějaké nálezy učinili, ale svojí nevědomostí zase zničili. Kolem roku 1950 tam prováděl vykopávky šitbořský student historických věd Ladislav Hanák, ale bez úspěchu. Při rozdělování náspů r. 1965 bylo možno v průseku pozorovat, že násyp byl dělán nadvakrát. Našly se i hroby a nádobky, ale vše bylo buldozerem zničeno.

Autor: © M. Plaček: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Libri, Praha 2001

Letecký pohled na návrší Hradisko
Funkcionáři obce
Funkcionáři na obci tak, jak je možno sledovat podle zachovalých obecních „Počtů”.
● Roku 1780 se připomíná: burkmistr Lejska
● 1785 – 1787: purkmistr Augustin Zaubek
● 1788 – 1789: pudmistr Martin Kania
● Rok 1799: pudmistr Augustin Zaubek, rychtář František Ryšavý, ouřední Matýs Drabálek a Matýs Sáček
● Rok 1802: pudmistr Josef Kania, rychtář Augustin Zaubek, ouřední Matýs Sáček a Jiřik Kocman
● Rok 1804: pudmistr Josef Kania (2 měsíce) a Martin Kania, rychtář Josef Kania, ouřední Matýs Sáček a Jiřik Kocman
● Rok 1806: pudmistr Martin Kania, rychtář Josef Kania, ouřední Matýs Sáček a Jiřik Kocman
● Rok 1817: pudmistr Johanes Zoubek, rychtář Josef Kaňa, ouřední Jiřík Kocman a Hermín Ryšavý
● Rok 1818: pudmistr Johanes Zoubek, rychtář Josef Kaňa, ouřední Jiřik Kocman a Frantz Rozsíval
● Rok 1820: pudmistr Frantz Rozsíval, rychtář Josef Kania, ouřední Jiřik Kocman a Jakub Vozdecký
● Rok 1822: pudmistr Martin Kania, rychtář Josef Kania, ouřední Matýs Kocman a Jakub Matýšek
● Rok 1833: pudmistr Matěj Kocman, rychtář Josef Kania, ouřední Jakub Vozdecký a Jakub Matýšek
Po roce 1848 se představený obce nazývá zprvu ještě pudmistr a pak přednosta obce. Až za první republiky se mu říkalo starosta.
● Rok 1857 se připomíná: pudmistr Jan Navrátil, radní Josef Konečný a Tomáš Zoubek, výboři Frantz Urbánek, Jakub Nevídal, Ondřej Navrátil, Martin Vozdecký, Tomáš Kocman a Mikuláš Němeček
● Rok 1859: přednosta Ján Navrátil, radní Frantz Konečný, Tomáš Zoubek a Matouš Lejska, výboři Tomáš Franěk, Josef Konečný, Martin Vozdecký, Jakub Nevídal, Karel Pivoňka, Ondřej Navrátil a Johan Kaňa
● Rok 1888: starosta Pavel Zoubek, radní František Holcapfl, Václav Krupička a Josef Hladůvka
● 19. 12. 1891: starosta František Holcapfl, radní Jan Konečný, Jiljí Konečný a Václav Krupička
● prosinec 1894: starosta František Holcapfl, radní Jan Konečný, Josef Hladůvka a Tomáš Drabálek
● 30. 12. 1897: starosta Cyril Němeček, radní Antonín Hnilica, Josef Hladůvka a Jiljí Konečný
● leden 1901: starosta Cyril Němeček, radní František Konečný, Benedikt Vokál a Jan Klein
● Rok 1904: starosta Jiljí Viktorin, radní František Konečný, Benedikt Vokál a František Vozdecký
● Rok 1907: starosta Jiljí Viktorin, radní, František Konečný, Benedikt Vokál a František Vozdecký
● Rok 1910: starosta František Vozdecký, radní Metoděj Franěk, Ondřej Hladůvka a František Nevídal
● Rok 1913: starosta František Vozdecký, radní Metoděj Franěk, Ondřej Hladůvka a František Nevídal
● červen 1919: starosta František Zoubek, náměstek starosty Josef Valíček a František Holcapfl, radní Rudolf Matýšek, Ferdinand Kaňa, Josef Hladůvka a Antonín Vozdecký
● Rok 1923: starosta Antonín Viktorin, náměstek starosty Jan Němeček a Alois Urbánek, radní Cyril Tihlařík, Jakub Hanák, Pavel Sáček, Blažej Franěk a Jan Němeček
● Rok 1927: starosta Antonín Viktorin, náměstek starosty Jan Konečný a Alois Urbánek, radní Cyril Tihlařík, Jakub Hanák, Štěpán Kaňa a Jan Němeček
● Rok 1931: starosta Josef Valíček, náměstek starosty, Jan Konečný a Cyril Tihlařík, radní Ondřej Stejskal, Alois Urbánek, Václav Vozdecký, Jan Konečný a František Tesař
● Rok 1938: starosta Josef Valíček, náměstek starosty Ladislav Zelinka a Cyril Tihlařík, radní Alois Konečný, Jan Němeček, Cyril Káňa, Josef Bavlnka a Josef Hanák
Za války 23. prosince 1944 v obecní kanceláři náhle zemřel starosta obce Josef Valíček. Byl starostou 13 let. Po něm úřad starosty zastával I. náměstek starosty Ladislav Zelinka až do května roku 1945, kdy začaly úřadovat MNV – místní národní výbory.
Předsedové MNV
● 10. květen 1945: Vozdecký Antonín
● 30. červen 1946: Václav Káňa
● 5. březen 1948: Jan Rozsíval
● červenec 1949: František Tesař
● 22. únor 1950: František Tesař
● 25. květen 1954: František Tesař
● 19. květen 1957: Cyril Čapka
● rok 1959: František Tesař
● 14. červen 1964: Josef Zoubek
● rok 1971: Antonín Fulka
● 16. prosinec 1974: Bohuslav Kemsa
Starostové
● 1. 4. 1989: Vladimír Kulíšek
● 3.11.2006: Antonín Lengál
● 22.10.2022: Lukáš Franěk

Zastupitelé obce Šitbořice v roce 1907
Zastupitelé obce Šitbořice ve volebním období 2022-2026