Kronika

DOBYTČÍ POJIŠŤOVNA

Z několika důvodů se naši občané usnesli založit v Šitbořicích vlastní dobytčí pojišťovnu a tak si navzájem vypomáhat v případě pádu dobytka.

Bylo to v době, kdy pojišťovny nebyly na vesnicích známy, nebo jim lidé moc nevěřili. Dnes už není známo, kým a kdy byla založena. Existovala několik desetiletí až do roku 1940, za okupace se pak rozešla. Po dobu trvání však získala u zemědělců důvěru a brzy byli téměř všichni hospodáři členy. Členové skládali podíly a z těch se vypomáhalo postiženým. Nemuseli si tak půjčovat od židů. Když byl větší úhyn dobytka, členové učitým procentem připláceli na výpomoc. Byla to dobrá myšlenka, že si navzájem vypomáhali při pádech dobytka.

NEMOCI A KATASTROFY

První cholera se na Moravě vyskytla v letech 1831, 1832, 1836, potom v letech 1848 – 50, 1866 a 1871. Faráři museli z kazatelny poučovat lidi, jak se bránit onemocnění a jak se léčit při nemoci. V těch dobách byl velkým nebezpečím také oheň a faráři měli za povinnost několikráte do roka napomínat věřící k opatrnému zacházení s ohněm.

Hladomor 1771 – 1772

Neúroda a hlad v těchto letech vznikl skrze příliš mokré léto i z dopuštění božího. Před žněmi nastaly velké deště, bouřky, přívaly a krupobití. Obilí se za velkých potíží sklízelo, a na poli také většinou zhnilo. Nastala veliká drahota v celé říši, z které nastal hlad. Lidé jedli otruby, lebedy, kopřivy a všelijakou trávu hned, jak začala z jara růst. Z mrchovišť a z chcíplých mršin maso řezali, nosili domů, kde ho snědli. Také koňské maso, maso z drůbeže a vůbec vše co zhynulo, sobě neošklivili a jedli. Následkem hladomoru byla vlna nemocí, které se staly osudnými pro mnoho lidí od července 1771 až do června 1772. Hřbitovy byly přeplněné, mrtvé začali pohřbývat do šachet. Neúroda v našem kraji nebyla tak zlá, ale drahota byla všude.

POTRAVNÍ SPOLEK

Rozvoj zemědělské výroby nastal po zrušení roboty. Po roce 1848 se změnil celý hospodářský život na vesnici.

Židé dostali svobodu podnikání a mohli nakupovat svobodně pozemky, což jim bylo dříve zakázané. V krátké době si otevřeli skoro ve všech obcích obchody a hostince.

Lidé, osvobození z roboty však zbujněli, nedovedli si tolik vážit získané svobody a ani nedovedli samostatně hospodařit. Holdovali spíše pytláctví, pití a karbanu. Židé toho využívali, lákali lidi do hospod k pití kořalky a půjčovali jim peníze na lichvářský úrok. Brzy začali vesnice ovládat a zadlužené statky od sedláků kupovat.

Do Šitbořic se přistěhoval žid Lampl. Od Nenwalů koupil kus dvora, kde postavil hostinec, obchod a palírnu lihu. Brzy u něho rolníci propili své vlastní statky. Rozumní hospodáři brzy poznali, že další pokračování by vedlo k ožebračení vesnice a uvažovali o založení svépomocného spolku. Roku 1868 tak založili v Šitbořicích Potravní spolek s. r. o. Sami si zboží nakupovali a prodávali s malým výdělkem. Část výdělku se vracela členům ve formě dividendy. Zakládajích členů bylo málo a jména jejich upadla v zapomenutí. První obchod byl v domě Matěje Konečného č. 28, jednoho ze zakládajících členů. Později byl odkoupen dům č. 142 od Pavla Kocmana, který se odstěhoval do Slavonie. V té budově je prodejna doposud. Roku 1904 vyhořel, ale spolek utrpěnou škodu štastně překonal.

Od našich předků to byl odvážný čin, který přes veškeré nástrahy ze strany židů čestně obstál. Dokonce donutil žida, aby prodával za tytéž ceny co ve „spolku”. Po první světové válce už bylo v obci obchodů pět. Židé se u nás už nikdy nezmohli. Většina občanů se jejich obchodům a hostinci začala vyhýbat.

Lidé stále říkají, že chodí nakupovat do spolku. Dnes je ze staré prodejny prodejna průmyslového zboží, ze samoobsluhy prodejna textilu a obuvi a v nové prodejně je prodejna masných výrobků, ovoce, zeleniny a pečiva.

RYCHLÁ NÁPRAVA ŠPATNÉHO VÍNA

Ing. Antonín Konečný, Vinařský obzor č. 5/2001, str. 236 V roce 1948 jsem byl na vojně v Brně a tak jsem mohl skoro každou neděli jezdit domů do Šitbořic. Toho roku bylo málo vína, a tak se ve velkém vyráběly takzvané druháky a kvasničáky.

Druháky se dělaly z matolín a kvasničáky ze všeho, co se dalo zkvasit. Výrobky to byly většinou strašné, a tak jsem byl zván napravit chyby těchto nápojů, někdy vínu vůbec nepodobných.

Jednou mne dovedl jeden takový výrobce do sklepa, dal mi ochutnat to, co vyrobil a chtěl, abych to napravil. Druhák to byl přeukrutný, bylo to nedokvasené se začínající myšinou, octovým kysáním a hnědnutím, se silnou pachutí po plesnivém sudu a bylo to vyrobeno ze zapařených hybridových matolín. Úplná sbírka nemocí, vad a nedostatků. Chtěl, abych to napravil, ale měl požadavky: Aby to nedalo moc práce, aby to moc nestálo, aby to bylo rychle hotové, zkrátka aby se tam jen něco nasypalo, ale aby se z toho nikdo neotrávil a slíbil mi bohatou odměnu, když se to podaří. Požadavků, podmínek mnoho, ale stav toho výrobku se dal řešit jen jedinným způsobem a ten jsem mu předvedl. Požádal jsem ho, aby sehnal dva silné chlapy a aby vykutáleli ten sud před sklep. Když se tak stalo, všichni zvědavě čekali, co bude dál. Nechal jsem ještě přinést kladivo, to jsem dal výrobci do ruky a řekl: „A teď vyrazte ze sudu čep a vypusťte ten hnus do cesty. Nedá to moc práce, je to zadarmo, bude to brzo hotové a nikdo se z toho neotráví!” Na odměnu jsem pro jistotu nečekal, ale skoro jsem ji dostal. Naštěstí mne tím kladivem netrefil.

VZPOMÍNKY NA NEŠTĚSTÍ

Ve starých dobách téměř po každém vpádu nepřátel nastala velká bída a hladomor. Ne všechny neštěstí a vpády se dostaly až do Šitbořic.

• 1331 – řádil mor na celé Moravě
• 1600 – rok velké bídy, hladu, z čehož vypukl hladomor
• 1619 – 20. veliká zima a mráz, neúroda, v létě pak vpád Turků
• 1623 – řádila v kraji vojska, nastal veliký hlad
• 1626, 27, 32 – veliké krupobití a neúroda (léto)
• 1645 – úroda zničena Švédy – nastal hladomor
• 1679 – rozsáhlá morová epidemie – zemřelo mnoho lidí
• 1663 – v kraji začali řádit Turci a Tataři. Povraždili na 40 lidí a mnoho jich odvlekli do otroctví. Nastal veliký hlad
• 1710 – neúrodný rok, navíc nastal u dobytka mor
• 1715 – opět řádil na Moravě mor
• 1718 – bylo veliké sucho, řeka Dyje úplně vyschla
• 1731 – pozdě na jaře uhodil mráz a zničiol úrodu
• 1739 – veliké sucho
• 1748 – bylo veliké sucho. Od jihu přiletěly kobylky a způsobily velikou škodu na úrodě. Zemská vláda nařídila kobylky zasypávat hlínou a nebo spalovat slámou. Z velikého hladu lidé začali jíst trávu, bylinky, kůru ze stromů. Potom se začaly pěstovat brambory.
• 1795 – dobytek stižen úplavicí a morem
• 1771, 72, 1806 – řádily hlavničky
• 1817 – veliké sucho, neúroda a k tomu přišel státní krach a znehodnocení peněz. Nastala veliká drahota.
• 1818 – 12. června nastalo veliké krupobití, které zasáhlo 8 obcí, i Šitbořice 
• 1835 – veliké sucho a neúroda. Chudí lidé jedli jednou za tři dny.
• 1837 –
• 1839 – veliké sucho, které řádilo i roku 1842

Cholera řádila roku 1645 a 1646 a potom v letech 1831 a 1866. Velké mrazy a škodlivé zimy byly roku 1620, 1663, 1708, 1733, 1832, 1836. V zimě bylo mnoho sněhu a zmrzlo ovoce a hrozny. 12. 5. roku 1953 přišel krutý mráz -6 °C, všechen vinohrad, kukuřice a brambory s ovocem zmrzlo.

VZPOMÍNKY NA VÁLKU

Těžké období prožili obyvatelé Šitbořic v době nacistické okupace, a především za válečných událostí v dubnu 1945. Po připojení Hustopečí k Velkoněmecké říši byly Šitbořice včleněny pod okresní úřad Hodonín.

Politický a kulturní život byl v této době úplně ochromen. Byla zakázána činnost některých politických stran a rozpuštěny tělovýchovné organizace Orel a Sokol.První obětí německého nacismu se stal mlynář Vilém Tocháček. Byl obviněn z hospodářské sabotáže Velkoněmecké říše a popraven v Kounicových kolejích v Brně 1. 10. 1941. Do vyhlazovacího tábora byli na jaře roku 1942 zavlečeni staří občané, manželé Štastní, jen proto, že byli židovské národnosti. V září 1942 zatklo gestapo celou rodinu Stejskalovou a Urbánkovou, protože z těchto rodin odešli do zahraničí dva mladí muži, Eda Urbánek a Štěpán Stejskal. Sedm jejich rodinných příslušníků bylo vězněno v koncentračních táborech až do konce války. Nejdéle bratři Arnošt, Alois a Antonín Stejskalové. Nejmladší Antonín zahynul na pochodu smrti, jeho bratři se vrátili až v červnu 1945 s podlomeným zdravím. Pro spolupráci s odbojem byl vězněm Antonín Vozdecký a učitel Josef Hanák. Mnoho mladých chlapců a děvčat bylo nasazeno na nucené práce do Německa.

Na jaře 1945 bylo zřejmé, že se válečná fronta blíží. Okolo vesnice budovali Němci zákopy a protitankové zábrany. Na práce bylo nasazeno i mnoho místních občanů. Lidé se začali připravovat na pobyt ve sklepích. Ve večerních hodinách 15. 4. zazněly první výstřely z kaťuše v blízkosti obce, 16. 4. dopadly první letecké bomby. Bylo poškozeno několik domů. V místním kopcovitém terénu měli Němci mnoho přirozených úkrytů. Několikrát pronikly skupiny rudoarmějců do vesnice, ale byly vždy vytlačeny. Houževnatě a úporně bojovali Němci o každý dům, o každý příkop, o každý kousek země. V několika částech obce proběhl i boj „na bodák”, boj muže proti muži. Za těchto bojů byla obec značně zničena. Velké škody byly způsobeny na budovách a na majetku. Téměř každý dům byl zasažen střelbou nebo granáty. 20. dubna 1945 byla celá vesnice osvobozena. V noci na 21. dubna byl učiněn ze strany Němců poslední pokus o protiútok, byl však již neúspěšný. 21. duben – sobota – první den svobody. Lidé vycházeli ze sklepů a s úžasem prohlíželi spoušť, kterou zanechala válka. Všude bylo plno střepin, nábojů, zbraní a také mrtvých vojáků obou stran.

Po dědině se toulal vyhladovělý a poplašený dobytek. Mnoho domů bylo spálených. Až později, z ukořistěných plánů německé obrany, byla objasněna příčina fanatické německé obrany. V těchto plánech byly výšiny nad obcí označeny červenou čarou s příkazem „Kampf bis zum letzten Mann! Naturfestung vor Brün.” (Boj do posledního muže! Přírodní pevnost před Brnem.) V následujících dnech byli pochováni padlí, uklízela se obec, lidé se stěhovali ze sklepů. Někteří neměli kam jít. Tehdy se projevila lidská solidarita a nezištnost. Hrůznost a zvrhlost každé války pocítili někteří občané i v tom, že toužebně očekávaný a radostně vítaný osvoboditel – ruský voják – v některých případech znovu budil strach. Mnozí přišli o hodinky a jiné věci, děvčata se musela skrývat – i takové situace přinesla válka. Podobné zážitky však byly přehlušeny radostí z osvobození a zakrátko i z konce války.

Při osvobozování Šitbořic zahynulo:

• 104 sovětských vojáků
• 150 – 300 Němců (odhad)
• 15 občanů Šitbořic
• 147 domů bylo úplně zničeno

Na upomínku válečných událostí stojí před kostelem pomník padlým rudoarmějcům. Nedaleko něho stojí starší pomník na památku občanům Šitbořic, padlým v I. světové válce