Stavění máje

Šitbořičtí si dávný zvyk pozměnili. Připomíná spíše stavění máje hodové, avšak je spojeno s odchodem chlapců na vojnu. Je jimi stavěna jakoby na rozloučenou celé vesnici. Posledního dubna odpoledne se na návsi scházejí obyvatelé vesnice a jejich hosté, aby se podívali na průvod rekrutů doprovázejících se svými rekrutkami máj přes vesnici za Sokolovnu, kde bude s pomocí všech vztyčena.

Přes třicet metrů dlouhou, ze dvou do běla vyhlazených kmenů smrků stesanou máj vozí forman s koňmi. Děvčata, rekrutky, je na návsi ozdobí pestrými krepovými fábory a slavnostní průvod dědinou se může dát do pohybu. V čele nastrojení koně vezoucí na podvozku nazdobenou máj. Po jejích stranách kráčejí rekrutky v černých sukních s bílými halenkami, v ruce juchačku, štíhlou karafu s vínem. Rekruti, oblečeni do tmavých kalhot a bílých košilí s dlouhou červenou mašlí pod límcem, podpírají ozdobený vršek máje za druhým podvozkem, za nimi do pochodu hraje kapela. V průvodu nesmějí chybět tatínci rekrutů a rekrutek, pomáhají navádět celý dlouhý a těžký náklad do zatáček.

Když konečně dojede celý zástup k Sokolovně, zavelí stréc Vinčar: „Héééj rup!” a desítky rukou jako jeden muž vyzvednou máj z podvozků, aby ji položily k předem připravené jámě. Pak všichni ochotní stavitelé zaujmou svá místa a za pomoci dlouhých kulatin, silných lan a hlavně stréca Vinčara, který svým vyvoláváním koordinuje pohyb, se snaží postavit máj do svislé polohy. Přihlížejícím při každém metru, o který se nastrojený vršek zvedá k nebi, běhá mráz po zádech ze vzrušení a ze strachu o stále více se prohýbající kolos. Asi po dvou hodinách máj stojí, jako by tam odjakživa rostla. Donedávna se stavěla do široké jámy, kterou rekruti předem vykopali, a po postavení máje jámu jim pomáhali zasypávat podrekruti, o rok mladší chlapci, kteří se na celý rok ujímají krojovaných tradičních slavností namísto svých předchůdců, odcházejících na vojnu. Dnes se máj už jen zasazuje do vybetonované jámy, ale práce s jejím stavěním je i tak dost. Když máj stojí pevně zaklíněná v zemi, přichází na řadu to nejnapínav, uvolnit je a potom po hladkém kmeni sklouznout dolů. Někdy se stane, že odvážný mladík přecení svoje síly, brzy se unaví a sjede dřív než lana uvolní. Ale většinou se rekruti nenechají zahanbit a vyberou opravdu odvážného siláka, který úkol splní. Poté co rekrutům úspěšný kamarád po kmeni sjede na ramena, odnášejí ho s díky, že jim nepřipravil ostudu, do Sokolovny, kde tančí sólo a začíná taneční zábava.

Na druhý den, tedy 1. května odpoledne jde slavnostní průvod opět dědinou, a zve šitbořické občany a jejich hosty na odpolední a večerní taneční zábavu. Její důležitou součásti je předávání rekrutských práv podrekrutům. Ti celé odpoledne s ozdobeným vrškem obcházeli vesnicí domy chlapců a děvčat ze stejného ročníku a posilovali se na symbolickou bitku, při níž si musí před půlnocí v Sokolovně nastávající stárkovské a rekrutské právo poctivě vybojovat a zasloužit. Po velké bitce, při níž létají boty podrekrutů na všechny strany, jim, bosým, konečně odcházející rekruti vyhlašují bosé sólo. Poté si každý bosý vykoupí za láhev vína svoje boty a až do rána pokračuje mírumilovná oslava, při které mají hlavní slovo už noví rekruti. Po dvě noci tatíci odcházejících rekrutů máj hlídají, aby ji někdo nepodřezal, a rekruti neodcházeli na vojnu s ostudou.

Řada dalších, sice menších, ale stejně ozdobených májek se v předvečer 1. května staví na mnoha místech po celé vesnici. Pro radost dětí, kteří si tak hrají na rekruty a pro radost celého konce vesnice, který je pyšný jak na tu svoji malou májku, tak i tu velkou, tradiční, jaké není široko daleko.