Pozvánka na košt

Staří vinaři chodili do sklepa denně a když cestou potkali nějakého známého, zvali ho „Pojď vzít košt toho mého”. Pozvání se neodmítalo, a tak po okoštování pozvaný řekl: „A tož teda pojď zase vzít košt toho mého”. Braní koštu byl a naštěstí dosud je, užívaný zvyk. Víno se pokoštovalo, o víně a o všem se podebatovalo a všem bylo, a i dnes je, když se košt daří, dobře.

Byli ale i takoví vinaři, kteří se na košt rádi nechali pozvat, ale sami neradi, anebo nikdy na košt svého vína nepozvali. Jedním z takových byl soused Francek a tomu stařeček Mikuláš velmi šikovně jeho nectnost připomněl. Stařeček Mikuláš měl sklep na Pětince a jednou šel s dvěma kamarády do sklepa. Potkali Francka a stařeček řekl: „Francku, pojď se podívat na moje víno” a ten velmi ochotně šel. Ve sklepě stařeček natáhl koštýřem víno ze sudu a říká: „Podívej se Francku na to víno, ta barva, ta jiskra, to je úplná krása” a pustil víno nazpátek do sudu. Potom natáhl z jiného sudu a zase říká: „Podívej na toto, to je rubín a vidíš, jak hází jiskru, jak dělá kroužek” a zase pustil víno nazpátek. A když už takto ukazoval čtvrté víno, Francek nevydržel a říká: „Ale Mikulášu, tak už mi nalej když jsi mne pozval, ať se napiju!” A stařeček Mikuláš řekl: „Tys mně Francku zle rozuměl, já jsem tě pozval podívat se na moje víno a to jsem ti ukázal. O pití nebyla řeč!”