O Hastrmanech

1. Před dávnými časy byl pod Šitbořicemi velký, až pět metrů hluboký rybník. Mladý, silný a nebojácný selský synek Václav šel se svým malým bratrem Jakubem plavit koně. Byl sobotní podvečer. Otec jim zakazoval plavit koně v rybníku pod vsí, neboť měl strach z vodníka.

Ale Václav pravil otci se smíchem: „Já se vodníka nebojím, a také nevěřím, že tam je.” A odjeli k rybníku. Malý Jakub však spatřil na vodě a po rákosí barevné pentličky. Pravil svému bratrovi: „Vašku, přines mně ty hadříky!”

Václav si vzpomněl, že by to mohla být léčka vodníkova, ale dokázal, že se opravdu nebojí, pustil se i s koňmi do hlubiny. Koně však najednou dále jít nechtěli. Václav je pobízel, ale vzpínali se, otáčeli a jen a jen zpátky.

Vtom spatřil Václav na hrázi ohromnou žábu a zaslechl příšerný smích. Dal se na útěk z vody a ztratil při tom klobouk. Poplašené koně se dali do klusu a zastavili se až před vraty. Václav jim však byl stále v patách.

Druhý den viděli lidé vodníka, sedícího na hrázi s Václavovým kloboukem na hlavě. A od té doby i nebojácný Václav věřil na vodníka.

2. Šitbořský hastrman býval v tůni rybníku pod Zelnicemi. V létě večer se tam chodívala šitbořská chasa koupávat. Tu se často přihodilo, že hastrman někoho pohrouzil pod vodu, nikoho však neutopil. Ráno o čtvté vycházíval z vody a procházíval se okolo Zelnic a Padělků. Tam prý ho lidé často viděli. Jednou nahnal mnoho strachu polnímu hlídači, nějakému Zoubkovi, který se s ním potkal. Ve strachu se přežehnal křížem a tak milý hastrman se od něho vzdálil. Hlídač se dal potom v druhou stranu. Než milý hastrman prý byl i pěkný chlapík a dokonce chodíval do Šitbořic i k muzice. Také se mu zalíbila jedna šitbořanka. Když s ní tancoval, spatřili její kamarádky, jak mu občas kape voda z levého šosu u kabátu. Ihned na to upozornili dívku. Ta pak ze strachu, aby zase netancovala s hastrmanem, přestala chodit k muzice.

3. K šitbořické faře patřívaly i Moutnice a farář tam měl pole. Na tom poli, kdysi dávno, když se žávalo srpy, žali šitbořští ženci panu faráři žito. Poněvadž pole od Šitobřic bylo velmi vzdáleno, ženci nechodili na poledne domů, ale obědvali na poli. Po obědě si někteří lehli a spali. Jiní ještě dojídali. Tu kde se vzal, tu se vzal, stojí před nimi nějaký pán v zeleném kabátě. Nic však neříkal, jen vzal srp, užal si několik hrstí žita a položil je na zem. Podíval se po žencích, pokýval na ně hlavou a zase jak přišel, tak pomalu odcházel – až se ztratil. Ženci, kteří byli vzhůru, nemohli strachy ani promluvit a chvíli to trvalo, než zase přišli k sobě. Rychle vzbudili spící žence a vypravovali jim, co viděli. Tu pak ti, kteří hastrmana neviděli záviděli těm, kteří ho viděli.