Juvenál Antonín Valíček

Sepsáno dle autobiografických pramenů

Narodil se 15. června 1919 v Šitbořicích v rodině Josefa a Jenovéfy Valíčkových. Po pěti třídách základní školy usoudil, že jeho životní cesta vede ke kněžství a odešel v roce 1930 do kapucínské soukromé školy s internátem v Praze na Hradčanech. Většinu přednášek absolvoval v pražském víceletém arcibiskupském gymnáziu. Dne 1. srpna 1935 vstoupil do kapucínského řádu a přijal řeholní jméno Juvenál. Po roce noviciátu byl spolu s ostatními poslán do studijního domu pařížské provincie kapucínů v Breust-Eijsdenu poblíž Maastrichtu v Holandsku, kde studoval filozofii. Dne 1. září 1939 ovšem vypukla světová válka a všemu byl konec. Francouzští bratři byli povoláni na vojnu, Němci odjeli do Německa a tucet Čechů a Slováků zůstal v Breust-Eijsdenu. Chtěli jít do Francie, ale francouzské úřady jim odmítly dát víza. Také holandské úřady je tam viděly nerady, protože československé dokumenty již byly neplatné. Museli se proto vrátit do Prahy, odjeli 15. října 1939.

Studenti se z Holandska přestěhovali do kláštera v Olomouci. Zde složil dne 30. června 1940 doživotní sliby a 5. července 1942 zde byl vysvěcen na kněze. Když o rok později dokončil studium teologie, byl v létě 1943 poslán do Prahy. O osm měsíců byl však tento klášter zabrán německými jednotkami SS a kapucíni se zčásti stěhovali do kláštera ve východočeském Opočnu. Po porážce Německa v roce 1945 se vrátil do Prahy. Zde vedle kněžského působení vydával tzv. „Pozdrav terciářům”. Kromě toho psal v letech 1946 – 1948 pravidelně úvodníky do týdeníku „Neděle”. Zde také začal s překlady duchovní literatury.

V dubnu 1950 však komunistická vláda rozpustila náboženské řády a oni všichni byli převezeni do kláštera v Broumově ve východních Čechách, který byl proměněn v koncentrační tábor pro řeholníky různých řádů. V Broumově žilo pod dozorem stráží asi 400 kněží a laiků. Část z těchto kněží byla vyčleněna pro vojenskou službu v tzv. PTP – pomocných technických praporech, což byla střediska neplacených pracovních sil ve vojenské uniformě. Dne 5. září 1950 pak 74 z nich bylo přeloženo do velké pevnosti v Komárnu na jižním Slovensku. Po dvou týdnech tzv. přípravy byli rozděleni na dvě místa v Československu. Juvenálova rota šla do Podbořan, druhá na Sliač. Prapory se skládaly výhradně z kněží a kandidátů kněžství. Tito všichni byli umístěni jako manuální pracovníci na různých vojenských stavbách. V dubnu 1951 byla jejich rota poslána pracovat do šumavských lesů do oblasti hraničící s Bavorskem. Po měsíci se ale vrátili do Podbořan, neboť vojenské úřady se bály, že by mohli utéct do Německa. V květnu 1951 se přestěhovali na Slovensko do kasáren v Plaveckém Podhradí. Stavěli silnici na vojenském pozemku nad Malackami. V neděli směli sloužit mši svatou v blízkém uzavřeném kostele. Když odmítli podepsat tzv. Stockholmskou mírovou dohodu, vzhledem k nespravedlnostem páchaných na církvi a jejích řádech, byla rota rozdělena a oni se přestěhovali do Liptovského Hrádku. Práce tam byla těžká, ale příroda nádherná. Pracovali tam pouze krátce, do konce vojenské služby 31. prosince 1953 byli soustředěni v Banské Bystrici. Jejich tzv. vojenská služba skončila po čtyřiceti měsících ve vojenské uniformě.

Řeholním kněžím ale nebylo dovoleno vrátit se ke kněžskému povolání a museli si hledat civilní zaměstnání. P. Juvenál zůstal v Banské Bystrici u firmy Stavoindustria jako pomocná síla stavbyvedoucího na stavbě Fončorda. Postupně se zde vypracoval do funkce samostatného zásobovacího referenta. V roce 1961 na večerní škole získal maturitu.

Krátce nato se v roce 1965 začal zajímat o práci v duchovní správě, protože se náboženská situace stávala příznivější. K 1. lednu nastoupil jako kaplan v Žiari nad Hronom, v srpnu 1968 byl přeložen do Brezna nad Hronom. V Dubčekově éře se v roce 1969 pokusil spolu s dalšími kapucíny začít znovu normální řeholní život ve Fulneku, kde ovšem byl oficiálně zaměstnán jako zásobovací referent v podniku Romo Fulnek. Brzy ale začala účinkovat tzv. normalizace, nastolená po sovětské okupaci v r. 1968. Musel se znovu vrátit na Slovensko do Banské Bystrice, kde znovu pracoval na stavbách, jen s tím rozdílem, že směl také trochu vypomáhat ve farní službě. Postupně vypomáhal ve farnostech Bystrá a Mýto, Staré Kremničce, Žiari nad Hronom. V roce 1973 však na zásah církevního tajemníka přišel o tzv. státní souhlas. Teprve od roku 1975 působil v Lubietové jako varhaník. Zde také vypomáhal při bohoslužbách až do roku 1979, kdy odešel do důchodu.

Dne 30. června 1979 přichází do Boršic u Buchlovic, kde se uvolnilo místo v duchovní službě u řádových sester. Oficiálně měl povolení jen ke službě pro sestry, ale přes problémy se státním dozorem vypomáhal i v okolních farnostech. To trvalo až do revoluce v roce 1989. Po obratu režimu se stal činným jako nikdy předtím, protože se projevoval velký nedostatek kněží.

Teoreticky mohl mít hodně volného času pro sebe, ale prakticky každou volnou minutu věnoval překladům duchovní literatury z francouzštiny, němčiny a angličtiny. Rád říkával: „Mám rád svůj způsob života…”. A tak díky jeho nezdolnému elánu zůstalo za ním překladatelské dílo pozoruhodného rozsahu. Během doby nesvobody přeložil a samizdatově vydal celkem 17 knih. Po roce 1989 byly vydány jeho překlady: Nově s Bohem 1993, Milovat, dělit se, sloužit 1993, Růženec se svatou Klárou a sv. Františkem 1995, Maria, zrcadlo církve 1995, Ruská idea, jiný pohled na člověka 1996, Život proti bídě a bezpráví 1997, Duše v očistci 1997, Pohledy do budoucnosti 1998, František, mistr a učitel modlitby 1998, Spiritualita křesťanského východu 1999.

Jeho srdce dotlouklo po opakovaném útoku mozkové příhody dne 17. prosince 2001.