Rychlá náprava špatného vína

Ing. Antonín Konečný, Vinařský obzor č. 5/2001, str. 236 V roce 1948 jsem byl na vojně v Brně a tak jsem mohl skoro každou neděli jezdit domů do Šitbořic. Toho roku bylo málo vína, a tak se ve velkém vyráběly takzvané druháky a kvasničáky.

Druháky se dělaly z matolín a kvasničáky ze všeho, co se dalo zkvasit. Výrobky to byly většinou strašné, a tak jsem byl zván napravit chyby těchto nápojů, někdy vínu vůbec nepodobných.

Jednou mne dovedl jeden takový výrobce do sklepa, dal mi ochutnat to, co vyrobil a chtěl, abych to napravil. Druhák to byl přeukrutný, bylo to nedokvasené se začínající myšinou, octovým kysáním a hnědnutím, se silnou pachutí po plesnivém sudu a bylo to vyrobeno ze zapařených hybridových matolín. Úplná sbírka nemocí, vad a nedostatků. Chtěl, abych to napravil, ale měl požadavky: Aby to nedalo moc práce, aby to moc nestálo, aby to bylo rychle hotové, zkrátka aby se tam jen něco nasypalo, ale aby se z toho nikdo neotrávil a slíbil mi bohatou odměnu, když se to podaří. Požadavků, podmínek mnoho, ale stav toho výrobku se dal řešit jen jedinným způsobem a ten jsem mu předvedl. Požádal jsem ho, aby sehnal dva silné chlapy a aby vykutáleli ten sud před sklep. Když se tak stalo, všichni zvědavě čekali, co bude dál. Nechal jsem ještě přinést kladivo, to jsem dal výrobci do ruky a řekl: „A teď vyrazte ze sudu čep a vypusťte ten hnus do cesty. Nedá to moc práce, je to zadarmo, bude to brzo hotové a nikdo se z toho neotráví!” Na odměnu jsem pro jistotu nečekal, ale skoro jsem ji dostal. Naštěstí mne tím kladivem netrefil.